Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nemám v úmyslu suplovat práci redakčního hammerfallologa Louise, jehož dlouholeté a pečlivé mapování tvorby této švédské kapely bezesporu přispělo k hlubšímu pochopení jejich tvorby. Avšak Louisovi se po letošním Brutal Assaultu ještě zcela nezhojily protržené bubínky a tak povinnost napsat recenzi nového alba beru na sebe. Doufám, že se jeho zasvěcený pohled objeví pod článkem a opraví tak mé případné nedostatky a omyly. HAMMERFALL letos přichází s albem „(r)Evolution“, které má poněkud dvojsmyslný název. Jestli jde ovšem v kontextu jejich tvorby o evoluci nebo revoluci, k tomu se dostanu až na závěr.
Už je to tři roky, co vyšlo album „Infected“, které přinášelo drobné kosmetické změny v dosavadní tvorbě kapely. Jako by se hoši zalekli, že s „Infected“ se vychýlili od svého tradičního heavy metalu, na kterém navíc zcela zašlapali svého kladivonoše, a s letošním albem se svůj přehmat snaží napravit. Osobně předchozí desku za přehmat nepovažuji, ale pro (takřka výsadní) dvojici autorů Oscar Dronjak a Joacim Cans nastal čas pro návrat ke kořenům. Zřejmě na tom má svůj podíl i vzpomínková kniha „Legenden om HammerFall“, kterou v mezičase napsal Oscar Dronjak. Nové album míří někam do období „Legacy Of Kings“ a „Renegade“, to jest do časů, kdy ani ti HAMMERFALL nebyli tak profláklí a vyčpělí. Aby snad jejich záměr nevyšel na prázdno, najali si na pomoc s produkcí Fredrika Nordströma (právě „Glory To The Brave“ a „Legacy Of Kings“) a věrohodné ztvárnění Hectora na obalu měl zajistit Andreas Marschall (obaly až k „Renegade“). Sestava kapely zůstává už od „No Sacrifice, No Victory“ stabilní.
Úvod v podobě hymnické „Hector´s Hymn“ dává jasně najevo, že žádná změna nebo nedej čerte revoluce, se konat nebude. Kapela si v této skladbě očividně snaží udobřit svého maskota, rytíře Hectora (uf...). Video i text vyvolávají vzpomínky na předchozí počiny kapely, že by oslavná hymna na vlastní minulost? Poněkud to evokuje podobný počin od MANOWAR („Blood Of The Kings“). Titulní skladba pak dá jasně na srozuměnou, že celá revolučnost spočívá v tom, že po předchozím experimentu se tvorba vrací do zajetých (či spíš velmi hluboko vyjetých) kolejí.
V hymnickém tažení kapela pokračuje a v „Ex Infernis“ nepokrytě odkazuje na slávu „Templars Of Steel“. Není však důvod jenom pomlouvat, na hitovost jejich prvních alb navazuje i novinka. Ať už skladba titulní, „We Won´t Back Down“, „Origins“ nebo „Wildfire“ jsou rozhodně podařené zářezy. HAMMERFALL sice stagnují, ale zato stagnují zcela v mezích svého poctivého a chytlavého heavy metalu. Utahaná balada „Winter Is Coming“ jen potvrzuje, že pomalé skladby jim nikdy nešly.
Vrátíme-li se k onomu dvojsmyslnému názvu, tak o revoluci nejde zcela určitě. Je to tedy evoluce? Ano, je to evoluce. Pojem evoluce má však v obecném povědomí poněkud zavádějící význam. Většinou je chápána jako něco, co postupnými kroky vede ke zdokonalení. Obojí je však mylné. Evoluce je adaptace na podmínky v daném čase a prostoru, je to „slepý“ proces, který se může jevit jako cesta ke zdokonalení stejně jako k extinkci. V současnosti již evoluce není chápána jako postupný proces. Ke změnám dochází během (relativně) velmi krátkého období, které je následováno mnohem delším obdobím, kdy ke změnám takřka nedochází (tzv. „evoluční zamrznutí“). Čili v souladu se současným pohledem na evoluci by nové album (stejně jako většina předcházejících) mohlo nést jednoznačný název „Evolution“. HAMMERFALL po krátkém období prvních dvou alb evolučně zamrzli, odolali všem vnějším vlivům prostředí a bez vážnějších výkyvů ve své tvorbě přežili až do dnešních dnů.
Návrat ke kořenům, jak se nové album prezentuje, zní zvláštně od kapely, která své kořeny v podstatě nikdy neopustila. „(r)Evolution“ je jen další zářez na toporu kladiva. Několik povedených skladeb album zvedá jen velmi mírně nad průměr, na víc to nemá.
1. Hector's Hymn
2. (r)Evolution
3. Bushido
4. Live Life Loud
5. Ex Inferis
6. We Won't Back Down
7. Winter Is Coming
8. Origins
9. Tainted Metal
10. Evil Incarnate
11. Wildfire
„(r)Evolution“ je album špatné jako pondělní ráno po čtyřech týdnech dovolené. Drnčí budík, vstávat a cvičit, jde se do práce! Do práce?! Úplně slyším, jak tahle věta musela HAMMERFALL po třech létech odpočinku třeštit v hlavě. A co bychom v té práci asi tak dělali, když nepracujeme? Inu, natočili album, to se přece po nás chce. A čert vem, že to bude album naprosto jalové, s absolutním minimem kloudných nápadů či svěžích myšlenek, jen dokola a mdle vařící z toho, co jsme (my a ACCEPT) už kdy vymysleli a nahráli. Vždyť koneckonců co, jsme přece pořád „jen“ v práci. A stejně záleží hlavně na tom, aby na obalu byl zase Hector, tak co.
8. září 2014
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
fathertime
3,5 / 10
no, prvy song sa este ako tak da aj napriek nehoraznej davke klise, ale potom nastupuje kompozicna sed najhrubsieho zrna... niektore pasaze uz ani vtipne nie su (napr. refren Origins, cisty hnoj)... co z toho, ze zvuk je perfektny a aj Joacimovi to spieva obstojne, ked skladatelska uroven nedosahuje prvy stupen pomocnej skoly...
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.